Je pátek 2.7.2010 a já nemohu uvěřit, že dlouho a toužebně očekávaná zhruba sedmidenní alpská záležitost je již zde. Nemohu nervozitou ani usnout a když se mi to kolem třetí ráno konečně daří, hned zase v šest vstávám. Kdo mne zná, ví, jak je to neuvěřitelné. Nastavil jsem si snad všechn budíky kolem a ono to zafungovalo. Máme totiž v sedm sraz u Petra před domem a JEDEME!!! Fotky zde a více také zde. GPS data(stopa) ke stažení. Lze natáhnout např. do Google Earth, nejlépe však do Mapsource od pana Garmina. Vkládám na ukázku nějaká videa...
Na celý tento nápad mne přivedli loni dva kluci z Bratislavy, kteří offroadovou výpravu do Alp absolvovali v r.2008 a napsali poměrně poutavou reportáž. A ta mě dokonale oslovila. Tak to jenom na úvod.
Sobotní ráno je krásné a dodává optimistickou náladu. Káva napravuje drobné nedostatky nedospání a vyrážím. Doma již dva dny není ani noha, tak snad jsem nic nezapomněl. Jsme tedy nakonec 4+jeden, který s námi solidárně stráví první víkend na motorce a v neděli vyrazí k domovu, tím nadšencem je Zbynďa. Složení výpravy pro offroad je tedy: Petr K., Dušan H., Venca Č., já. Motorky: 2x BMW R1200 GS Adventure, 1x BMW F650 Dakar, 1x KTM 990 Adventure, 1x Honda CBF1000. U Petra před domem mě již čeká celá partička a hlavně, další káva. Začíná to tedy nadějně :-) Následuje poslední doladění balení, nezbytné focení před odjezdem a hlavně někteří z nás zjišťují, že nemají třeba rok technickou! No nic, jezdí se přece na benzín a ne na technickou.... Odjezd. Na dnešní den máme naplánovaný celodenní přesun až do italské vesničky Selvino pod Švýcarskem, celkem asi 850km. Měli bychom to zvládnout. Na hranicích tankujeme, tedy chtěli jsem natankovat, ale byla tam taková fronta, že jsme raději zajeli na Rozvadov po staré silnici do vsi, kde nebyla ani noha. Chjo, první prázdninový víkend. Stále vládne optimismus a dobrá nálada, těšení se na neznámé. Německem upalujeme po dálnici tak nějak rozumně, Venca na Dakaru je náš rychlostní limit, ale jde to. Jedeme tak do 130km/h. Ale jak sluníčko stoupá, stoupá také nepříjemně teplota. Začínám si uvědomovat, že jestli něco bude únavné na této štrece, tak to bude hlavně vedro. Dokud se jede, ještě to ujde. Jakmile ale někde provoz zpomalí pod 100km/h je to opravdu hnus. Větráme vším v oblečení co má náznak otvoru, zipu, apod., ale moc to nepomáhá.. První přestávka je asi 150km za čárou a čůráme. Pěkně do trávy... Pokračujeme docela malebnou krajinou Německem a i když dálnice zrovna nemusím, docela to je pěkná jízda. Dali jsme si při posledním českém tankování předsevzetí, že ujedeme alespoň 200km tak poměrně brzy zastavujeme na pumpě. Klukům dochází benál. My co jedeme na tankerech, máme ještě času dost... Horko se stupňuje docela nepříjemně, tak skoro žádná zastávka nezůstává pouze tankovací ale hlavně občerstvovací a co se mne týče, hlavně hodně studeného pití. Jsme cca 300km z domova a před námi stále nepříjemných 500km. No jestli to tímto tempem a tímto horkem půjde dál, tak nevím nevím, zda-li celou cestu do večera zvládneme. Po obědě jsme nakonec přeci jen již konečně ve Švýcarsku. Jeli jsme "horem" přes Ulm, abychom se vyhnuli permanentně ucpanému Mnichovu a povedlo se. Žádné extra zácpy jsme nechytili. Zastavujeme kolem druhé hodiny v nějakém příhraničním městečku a dáváme oběd. Poměrně jsme asi obsluhu překvapili, protože již byli skoro na odchodu. Nakonec přeci jen jíme pěkně v chládku pod stromy na terase. Skoro hodinka uběhla jako nic a opět vyrážíme. Hospodská nám poradila kudy jet tak, abychom se vyhnuli kousku Rakouské dálnice a přejíždíme rovnou do Itálie. Cestou míjíme Bodamské jezero a mě to nedá a zastavuji na koupání. Jestli jsem si myslel, že s něm pěkně ochladím, tak to byl omyl. Jezero je teplé jako kafe, ale alespoň je to mokré :-) Venca se postaral o naše rozptýlení, když naprosto na hulváta na pláži sundává trencle a mastí nahý pod sprchu. Báby čumí. Asi to zde není zvykem. Ale Venca to neřeší :-) Zase skoro třičtvrtěhodinka než vyrážíme. Nějak to neodsejpá. Najíždíme na Švýcarskou dálnici směr Bergamo v Itálii. Že nemáme dálniční známky nám postupně asi došlo všem, jen se nikdo nemá k tomu to řešit. Prcáme to. Cestou jsme i zkoušeli z dálnice sjet, ale nakonec zase končíme na dálnici, kde je sice větší horko ale ubývá cesta rychleji. A to rozhoduje. K večeru Petr náhle přebere iniciativu a vymyslí zkratku horami. Konečně změna a my poprvé ochutnáváme nekonečnou serii ostrých serpentin a horskými silničkami přejíždíme pomezí Švýcarska a Itálie. Začíná být málo světla a je nám jasné, že zbývajících cca 130km dnes již nedáme a hledáme ubytování. Než jej nakonec najdeme, Zbynďa si ještě cvičně odloží motorku v serpentinách dolů po cestě z průsmyku. Nějaké auto mu zavřelo serpentinu a jak byla příliš ostrá tak nedošlápl a odložil. Ale nic se mu nestalo, naštěstí. Debilové italský, jezdí s Puntem jak s dlouhým dřívím... Nakonec jak se ukazuje, přeborníkem na padání v rychlosti nula budu nakonec stejně já :-) Hotel úspěšně nalezen kolem osmé večer, dáváme vytouženou sprchu a vydatné vícechodové italské jídlo. No nemá to chybu. Zaléváme několika pivy a jdeme spát. Dnes toho bylo až dost.
Ráno vstáváme poměrně brzy. Dáváme vydatnou snídani a vyrážíme směr první offroad. A to Passo Dordona. Ukazuje se, že jsme si zbytečně zajeli a tak mrháme bohužel časem pojížděním tam a zpět. Vůbec jsme do Selvina nemuseli. V Selvinu se od nás odděluje Zbynďa a chystá se na návrat s nějakou pěknou projížďkou. Přejeme si navzájem šťastnou cestu a všichni vyrážíme. To toho takto moc nestihneme, říkám si. Po cestě k passu nás zastihnul první déšť, ale ukazuje se, že z tohoto mráčku moc vody nebude. To už ale na sobě ale máme nepromoky nebo goretex a je nám samozřejmě horko a již neprší. Tak zase svléknout... Jako u blbejch. Trošku horkodusno, ale stále stoupáme až konečně nacházíme cestu kde začíná offroad. Kamení a kamení, do toho tečou po krátkém deštíčku cestou potůčky, vypadá to dobře. Jen tak dál. Já odkládám při zastavení a jdu rovnou parakotoulem přes potůček na cestě. Ale nezdržovat, jedem. Cesta je kamenitá a hodně to drncá. Fakt. Jsou to takové štosy, že se mi povolují obě ne moc dobře dotažená zrcátka. Cesta vypadá v pohodě tak zastavuji. Osudová chyba. Dokud jedu je to v pohodě, ale rozjet se na těchto šutrech a k tomu do kopce nakonec vypadá jako velká pakárná. Už hlavně nezastavovat v kopci, říkám si. No budu muset odložit ještě alespoň 3x aby mi to došlo i v praxi :-) No netrvá to dlouho a v jedné vracečce na šutrech a do kopce, zřejmě taky nějak podobně blbě odkládá i Dušan. Čím to je, že padáme takhle blbě vždy v rychlosti nula.. No alespoň to není za jízdy. Vlastně padáme pomalu a bezpečně :-) Doma by z nás měli holky radost... Poměrně brzo překonáváme vrchol a následuje sjezd kamenitými serpentinami opět do údolí. Ale již to je bez problémů. Dušan si nakonec naštěstí vzpomíná, že by mohl vyndat a zapnout kameru. Bohužel dnes je vlastně offroadu konec. Pomaličku hledáme ubytování a ráno nás čeká přejezd do městečka Bardonnechia kde bychom chtěli sjet hned jako první offroad trasu na Sommeliere.
Vyrážíme na přesun do Bardonnechie, odkud bychom měli vyrážet na jednotlivé offroad vyjížďky. Čeká nás přejezd Milánem dále na Toríno a pak samotná Bardonnechie. Miláno je pekelné. Jestli někdo zná ucpaný Mnichov, tak je to jen lehký odvar toho, co jsme zažili v Miláně. Fakt děsné. Ucpané tři čtyři pruhy, mezi tím se proplétají hlava nehlava stovky skůtrů a snadno pak přejíždím správnou odbočku na Toríno a ztrácím kluky někde v tom chaosu za mnou. Dojíždí mne na skůtru mladá paní a kupodivu mne informuje že "my friends" stojí u odbočky na Toríno. Super. Zvládám se otočit a nabrat přes x objížděk správný směr. Říkám si, všichni víme kam jedeme, tak se po cestě po telefonu sladíme. Aby toho nebylo málo, tak hned na první mítnici na dálnici z Milána do Torína vjíždím do špatné mítnice pro kamiony s kartou... Asi je to tím horkem. Při představě že v tom pekelném horku tlačím motorku zpět se rozhoduji poměrně rychle (krátká závora jen do půlky průjezdu na mítnici svádí) že to prcám, prostě jedu. Objíždím závoru a tradá. Po cestě píši sms že jsem na Autogrilu a že se sejdeme na Tamoil pumpě ve městě SUSA. Kluci potvrzují. Vyrážím a po dojezdu k další mítnici dávám chlápkovi v budce kartu, aby si strhl taxu za průjezd. Jenže on chce i ticket z té mítnice kde jsem projel kolem závory. Dělám blbého. No ticket. Nemám. Jak nemáš? Jsi na dálnici a musíš mít ticket, nedává se chlápek. Problemo. Nakonec jsme se "dohodli", že jsem ho ztratil ... Musel vyjít ven, opsal si spz a vytiskl paragon dlouhý jak kravata. Podotýkám, že to trvalo cca 5minut a za mnou aut jak ve frontě na banány za totáče... Uf, konečně zase jedu. Přesun trval asi dvě a půl hodiny a jsem v Suse. Nacházím pumpu a čekám na kluky. Během půlhoďky dorážejí. Dáváme občerstvení a vyrážíme "jen kousek" do Bardonechie. Tam se mi však dokonale povedlo se zamotat tak, že asi 40minut jezdíme stále špatně a nemohu nalézt vjezd na offroad na Sommelier. Předtím nakupujeme zásoby na případný piknik v přírodě. Hlavně pivo a vodu, to je důležité, míní Venca. Je zajímavé, jak jsou ty priority rozdílné. Jo a jablka. Aby to ladilo do žaludku… Samozřejmě, jak jinak, upouštím po cestě do Bardennochie tuto zbytečnou zátěž za jízdy na silnici a připravuji tím Dušanovi perné chvilky při kličkování mezi po silnici hopsajícími petkami s tak důležitou vodou. A jeli jsme docela svižně, kolem kila. Asi by to byl pro Dušana konec cesty, trefil-li by nějakou petku. Asi by to bylo „dovidenia…“ Hlavně, že zbytek piva veze Petr. Nakonec ale úspěšně trefujeme původně pro přespání zamýšlený hotel Europa, kde nám ochotný majitel radí a konečně vyrážíme na vytoužený offroad. Raději se nepřiznávám, že ona marná rezervace pobytu byla od nás. Přeci jen jsme chtěli na Sommeliere a ne do nějaké třeba vtipné vesničky. Samotným Sommelierem začíná první trošku zajímavější offroad, což ovšem zatím netušíme a to ani náhodou. Postupně najíždíme na prašnou cestu, míjíme osobáky a říkáme si, co že to bude za offroad když proti nám jezdí dolů auta... Cestička se postupně zhoršuje, klikatí a přicházejí první "husté" ostré vracáky do kopce a do toho kamení. Někdy větší, někdy menší. Po cestě zastavuje Venca a cosi hledá. Jak se nakonec dozvídáme, hledal nějaký šroub ze svého milovaného Dakaru, který se mu vyklepal. Samozřejmě, že hledá marně, ale my zatím alespoň fotíme a vydechujeme. Mohlo by mu to odpadávat častěji. Sám se divím, že mimo již demontovaných zrcátek se mi nic nepovoluje. Šutry a výmoly buší do motorky tak, že si říkám co dalšího upadne nebo se povolí. Moje flaška s pitím v držáku na kolo z Hannahu na předním padacím rámu poskákuje tak, že ji musím do držáku přivázat popruhem, jinak bych byl již bez pití. V Hannahu neví zřejmě co je drncání. Předjíždí nás dva idioti na osmikilech bmw a myslíme si cosi o kreténech. Jedou jak debilové. Tzn, práší. Po rovině by Vám to šlo... Tyto dva (jak posléze zjišťujeme rakušáci) jezdce dojíždíme v jednom z prudkých vracáků, protože si jeden z nich ustlal a spadl v otočce zpět dolů do nájezdu. Tak byla ta serpentina prudce zlomená, že zatáčka v podstatě tvořila na vnitřní straně schod... Ha, asi nebyl chlapec u Mildy v enduroškole :-) Hajzlové německý, po rovině by Vám to šlo, žejo, ale to Vás pánbůh potrestal :-) , ulevujeme si. Posléze zrovna asi Dušan při jedné ze zastávek serpentiny glosuje slovy "už vím proč nás v té enduroškole nutili jezdit do těch hnusnejch malejch zatáček a vystrkovat zadek ven..." Má pravdu, bez této průpravy si myslím bychom to měli o kus těžší. A pádů by bylo asi více.
Jsme spokojeni. Jde nám to dobře. Zase nás předjíždí rakušáci. Míjíme první sníh za zatáčkou, opravdu je jen asi 10cm stezička bez sněhu a Petr si také zkouší odkládání motorky. Naštěstí jen do sněhu. Docela se bavíme, každý si to musí zkusit, že. Dušan již statečně natáčí. Kamerou upevnil na předním zobáku BMW. Ovšem za chvilku přijíždíme do úseku, kde se rakušáci na první pohled snaží stavět sněhuláka. Ovšem po dojetí až k nim zjišťujeme, že to vypadá, že cesta končí. A to proto, že cesta je v úseku asi 20-ti metrů zkrátka skryta ve sněhovém poli přes cestu. A rakušáci si hrabou cestičku ve sněhu. Chvíli je sledujeme a pak se rozvine debata. Navrhujeme zkusit tu serpentinu projet prostě mimo cestu z nebližší spodní zatáčky přímo do kopce a vyjedeme přesně za sněhovým polem. Vlastně si tu serpentinu zkrátíme. Rakušák kroutí hlavou a tvrdí: můj kolega je v offroadu dobrý a prý se to podle něj nedá vyjet... Slovo nedá nás trošku popudilo. To je výzva. Sejdeme k začátku úseku, kde by měl začít výjezd do toho strmého krpálu. Přes šutry, každý minimálně velký jak hlava, do toho v ústrety teče dolů voda, no prostě máme z toho všichni smíšené pocity. Ale nikdo nechce tzv. vyměknout, aby nebyl za sračku. Do toho Dušan, že TOHLE prostě dáme, žejo Radku... No nevím, říkám si a zaujímám vychcaně nerozhodný postoj. Ať si to chlapci rozhodnou, já se když tak přidám... ne? Ani Petr nevypadá, že by byl naprosto jasně v tento moment přesvědčen o tom, že to zvládneme vyjet. Navíc s bagáží. Myslím, že mu v hlavě procházejí podobné myšlenky jako mě. Nakonec je rozhodnuto. Jedeme to. Přeci jsme sem nejeli proto, abychom to vzdali! Rakušáci přestávají hrabat a sledují cvrkot u nás – již o o patro níže. Asi jim to teprve dochází, že ti magoři z čech to fakt chtějí vyjet. První shazuje kufry Dušan a už je připraven. Je mu, jako nám všem jasné, že musí mít tempo hned již v nájezdu, jinak že končí. Rozjezd a Dušan jede. Jede parádně, sice chvilkami ubere, ale tak nějak akorát a nezastavuje a statečně se probíjí nahora. Je dobrej, je tam! Tak to je síla. Dušan s jedním ze dvou nejtěžších mastodontů to dal. Super! Všem se nám najednou zdálo, že to dáme také. Druhý jede Venca na lehkém dakaru. Ale už od začátku nájezdu na něj řveme GAS, GAS aby přidal. Je pomalej. A po prvním prudkém zlomu v nájezdu, kdy se kopec jakoby narovná, namísto toho aby přidal, se asi zalekl šutrů a ubírá plyn. Velká chyba. Už se mu nedaří v té sračce kamenité pod koly nabrat rychlost a pro malou rychlost padá. Škoda, zrovna on by to měl a mohl dát úplně v pohodě. Vencovi pomáháme postavit motorku a hledají se škody. Zjišťujeme, že urazil o šutr část řadící páčky, což je dost nemilé hlavně prakticky. Navíc Venca je z té škody na moto dost sebranej a morálně na dně, že nechce ani pokračovat. Je nám ho až líto, jak to prožívá. Z našeho pohledu "posraná páčka" ale Venca to nese špatně. Nakonec Vencovi pomáháme a konečně je nahoru společnými silami dotlačen a posléze pokoří vrchol i on. A teď je na řadě Petr. Ani příliš nepochybuji, že by to nedal. Ale kopec má svůj rozum. Petr se rozjíždí, o poznání rychleji než Venca, ale také asi v první třetině zastavuje a padá. Buď mu to standartně chcíplo, nebo ubral. No je to nakonec jedno. Takže další tlačení, hekání a funění a je nahoře i KTM. Zůstávám já a tep zrychluje, jako kdyby šlo o bůhví co. Rozjíždím se až mi přijde že moc. První strmý asi 3metrový úsek přelétnu jako nic. Super, půjde to si říkám. Jenže. Kameny si myslí své a posílají mne i s motorkou vlevo. Vlevo ne!!! tam je měko, ale je pozdě. Stále sice jedu ale nedojíždím daleko. Končím s předním a zadním kolem po osu zahrabaný v měkkém terénu. Kurva. Takže zase tlačení a hekání a navíc se mi nejde do toho kopce rozjet. Najedu vždy na nějaký šutr a nedošlapávám. Nakonec prosím Petra, má delší nohy, aby si sedl místo mne. I tak je rozjet do kopce tu mrchu těžkou peklo. Nakonec je nahoře i moje BMW. Jsme všichni pěkně vyřízení. Musíme si odpočnout, vydýchat se. Dýchat je špatný výraz. Funím jak prase a chlemtám isostar. Nevím jestli je to věkem nebo tou nadmořskou výškou, ale jsme všichni KO. A to ještě musíme slézt dolů z toho krpálu a vynést si pěkně kufry....
Vypadá to, že se o mě pokouší zástava. Pomáhám tedy ještě Dušanovi s jedním bočním kufrem, nevím co v něm vozí...ale je to těžké jako svině. Naběhal se s padajícíma klukama nahoru a dolů i tak dost, jak se jim stále pomáhalo. Zase funím a před vrcholem musím zastavit. Nohy nechtějí. A takhle jsme na tom asi všichni. Nakonec ten v "offroadu dobrý" rakušák postupně vyváží obě osmikila bmw. Při druhé jízdě padá. A opět pomáháme a funíme…Nakonec, je vidět, že ne vždy se to i se stejnou a nakonec i podstatně lehčí motorkou dá vyjet, uklidňuji se v duchu. Toto interserpentinové a mezinárodní dobrodružství nás trošku s rakušáky sblížilo a jak se nakonec uvidí, ještě se potkáme.
Na vrchol Sommeliru dojíždíme již poměrně bez zásadních potíží. Projíždíme sice ještě jednou sněhovou ucpávka, ale je jetelná. Následuje krásná rovinka a uprostřed mostek se sousedícím brodem. Já s Petrem neodoláváme a jedeme si trošku zacákat si. Voda nám jde až přes plaxi. Krásně chladí. Dušan se vymlouvá, že až při zpáteční cestě. To jsem zvědav. Vrchol je již kousek nad námi a po chvíli jsme tam. Tedy my a Rakušáci. Nabízíme si cigára a jak jinak, fotíme. Společné vrcholové foto. Rakušáci pokřikují, že jsme best a super a vůbec jsou jak malí kluci. Vždycky si přitom vzpomenu na Temelín… Nakonec si předáváme e-mail kontakty kvůli fotkám. Se asi poserou až uvidí video z výjezdu, co nejde vyjet… Vrchol Sommeliere. Po asi půlhodinovém vítězném křepčení a pózování na vrcholu Sommelieru se dáváme na ústup. Hodiny letí jak blázen. Nechceme dojíždět za tmy. Dolů je jízda alespoň pro mne výrazně lepší. A nakonec je to již stará známá, ne? Blížíme se k brodu. Já přejíždím bez brodění a zaujímám pozici připraveného kameramana pro Dušana a Petra. Petr s nadšením vlétá do vody, gejzíry se zvedají a asi je velmi spokojen. Dušan brod objíždí po můstku a a na dotaz, zda-li si jej tedy neprojede nás překvapuje hláškou, že nemůže, že by si umyl krásně zasranou motorku! Tak to je dobré :-) Asi mu koupíme bahno ve spreji, aby mohl jezdit brody. Do večera tedy již mnoho času nezbývá a jedeme se tedy ubytovat do již starého známého hotelu Europa v Bardennochii. Po příjezdu odchytáváme majitele a vymámíme z něj vrtačku s jediným vrtákem v domě. Venca se nedá odradit naším remcáním o hladu apod. a místo večeře za pomoci Petra opravují frakturu páčky. Docela se jim to daří, jen snad příliš malá vůle mezi náhradním šroubem v páčce a blokem motoru dělá Vencovi vrásky na čele. Mohl by se mi ten blok prošoupat? Utvrzujeme jej, že rozhodně ne. Nevím proč mám pocit, že nám to stejně nevěří... Ale konečně odchod na pokoje, sprcha. Myšlenka na jídlo je stále dotěrnější. Jenže, tady se nevaří. S touto alternativou jsme, mimo Venci, zoceleného Marokem nepočítali. Vydáváme se nakonec do městečka, kde zdá se chcípnul útulek. Nakonec to dopadlo ve jménu hesla "hlad je jen převlečená žízeň". Několik piv nás dokonale připravilo k spánku.
Po snídani a navnaděni včerejším Sommelierem se vydáváme do místního infocentra pro nějakou místní trekovou mapu. Mladá dáma, zřejmě asi militantní horská cyklistka nám tvrdí, že pro nás tam žádné vhodné trasy nejsou. Samozřejmě, to ti tak budeme věřit, myslíme si sami pro sebe. Kupujeme mapy a po konfrontací s panem Garminem je rozhodnuto. Jafferau. A potom se uvidí podle času.
Sjíždíme poměrně nedaleko Bardennochie z hlavní silnice a po asi max. kilometrunajíždíme na šotolinu. Suchou. Takže prášení. Cesta se s železnou pravidelností kroutí v prudkých serpentinách až to člověku přijde otravné. Začínají se trousit zhora skoro stejné Landrovery jako by se tu natáčela Lvice Elsa. Všechno francouzi. Jeden takovej otravnej frantík mě v docela prudkém stoupání donutil zajet do svažitého kraje cesty, navíc mokrého. Jako by nevěděl, že já do kopce a na šutrech zastavovat nesmím. Hádejte co se stalo, když jsem se chtěl rozjet. Ano správně. Kurva. Zase já. Ale kluci mi pomáhají mastodonta zvednout a roztlačit. Ale jede se dál. Někde po cestě se k nám přidává sám jedoucí němec, vracející se právě z Jafferau. Parťák mu přijede až zítra. Bude to dnes jeho "český den". Vrchol zdoláváme celkem bez ničeho zajímavého. Nahoře mladší členové výpravy vyrážejí funěním škrábáním vpřed do kopce a to po svých. My s Petrem, jako již zkušení kozáci usuzujeme, že fotky z podvrcholu budou mít lepší kompozici... Nafoceno a jedeme. Po cestě z vrcholu Jafferau měníme plány a přehazujeme výhybku směr Sussa. Je tam totiž průsmyk Colle di Finestri. Náš dnešní cíl. V Susse tankujeme a odpojuje se němec. Míjíme sestřeleného motorkáře kterého resuscituje záchranka a je nám z toho šoufl. Fuj. Mám po náladě. Pomalu stoupáme neskutečně úzkou klikatou asfaltovou cestičkou. Doslova serpentinovou mánií. Konec, odpočivadlo a stoleček.Jsme po čtvrthodině stoupání cca v 1700m n.m. Je zde již příjemněji chladněji. Pijeme, kouřím. Vzhůru na Colle de Finestri, jak zve poutač.
Cesta pěkně ubíhá, jedu jak drak. Práším jak rakušák. Ale máme rozestupy, abychom si neprášili do huby vzájemě. Postupně vidím, že Petr není až tak daleko jak se zdálo. Přidávám a opravdu rychleji to nejde, nechci-li si ustlat na šotolině. Nakonec zastavuji a kochám se. Nejsi na závodech, říkám si. Dojíždí mě Petr a sděluje mi, že nemám zavřený topcase.,Všiml si mé ruličky hajzpapíru na cestě. A dopr... Následuje horečná kontrola obsahu horního kufr. Je tam vše, až na hajzlpapír a toaletní pouzdro. Polévá mě horko. Ne že bych se tolik bál o pastu na zuby, to ne. Ale mám tam klíče od bytu. A náhradní má naše kamarádka. Ta je ale právě někde u moře... Takže hledáme. Petr se mnou. Vencu posíláme se vzkazem za Dušanem. Po asi půlhodinovém popojíždění kolem krajnic je Petr úspěšný. NAŠEL! Uff. Opravdu jsem si oddechl. Takžehonem za klukama. Jak zjišťuji, čekají na mne na vrcholucesty, v sedle Colle di Finestri. Ještě není moc pozdě, tak se rozhodujeme pokračovat poměrně krátkým přejezdem a pak offroadem na Sestriere po hřebenech. Sestriere je známé lyžařské středisko, tak by tam měla být civilizace a my budeme moci natankovat... Samozřejmě nemyslím a dám panu Garminovi "navigovatk cíli". A jedeme. To že jsem natvrdlý zjišťuji v momentě, kdy se mi zdá, že jedeme po silnici déle než bychom měli. Zastavuji a vkládám znovu trasu, nyní již správně bez přepočtu. Jasně, přejeli jsme tu odbočku... Takže otočka přes trávu a mažeme zpět. Netrvá to ani pět minut a jsme na místě. Dojíždí mě Petr a kleje. Má prázdnou duši. Zadní. Jediné vysvětlení je ta tráva s nějakým hřebíkem jak jsme se otáčeli. Lepení máme, ale spreje do gumy lákají více svou jednoduchostí. Aplikujeme jeden lepící sprej a guma drží. Alespoň prozatím.
Nasedáme a anajiždíme touto šotolinou směr Sestriere. Cesta je docela rychlá, byť obsahuje horší kamenitější úseky a dokonce pěkně zablácení zatáčky. Nikdo nepadá. Kupodivu ani já. Ale není všemu konec. Slunce se najednou ubralo směrem za obzor a my nacházíme v jednom místě ceduli, že 2km je ubytování. Jako na zavolanou. Jedeme.Tudy jestli tedy někdo normální jezdí, tak kloubouk dolů. Hnus, bláto a když ne bláto tak celkem měká zem. Jsme totiž na nějaké servisní cestě pro lanovky. Následuje serie kolejí v blátě po celé šířce cesty, jeden neví která je horší. Venca padá. Petr to registruje jako první a vrací se mu pomoci, nic se ale nestalo. Naštěstí. Pokračujeme a mám pocit, že jestli toto jsou 2km, tak já jsem asi blázen. Konečně zahlédneme objekt zájmu ajsme jak Jeníček s Mařenkou, když jdou za světélkem v dálce.
Ubytování je vlastně lyžařský areál na konci lanovek. Jedna z malých hospůdek skýtá kýžené ubytování a pohostí nás večeří a snídaní. Paráda. Večer uteče a ráno po snídani na slunné terase vyrážíme. Petr osazenstvu penzionku předvádí cvičné padání s KTM na trávě. Zase chcípla... Taky bude potřebovat ještě trošku praxe s tímhle fajn motorem. Stříkačka od KTM opravdu nízké otáčky nerada.
Nasedat a jedeme. Ne však daleko. Další blátivé koleje mě nechtějí pustit a zahrabávám se až pozadní náboj. Daň za jízdu na touranckách. Někdo mě vytláčí a můžeme konečně vyjet. Občas se vyskytne cykllista, ale jedou vždy pro mě nepochopitelným směrem do kopce. Sestriere más vítá asi po hodině jízdy převážně z kopce. Natankovat a sehnat nějaké propagační materiály, samolepky apod. Nic. Samá lyžařská témata. Dušan kupuje alespoň odznáčky. Plánujeme kam dál. Nejbližší offroad je přes horu Claviere. Nemám absolutní představu co nás čeká. Výjezd na Klaviere je po delší době více akční. Opět dělám chybu a zastavuji, ani nevím proč, zase v kamenitém stoupání před serpentinou. Ani už se nesnažím motorku zastavit a odevzdaně odkládám. Nevím proč vždy pokládám doleva. Petr se obětuje a pomáhá mi zvednout mastodonta. Pokračujeme. Míjíme nějaké vojsko. Vojácí jen okukují a nijak se neprojevují. Zaplaťpánbů. Vůbec netušíme, zda-li tu náhodou smíme jet. Jsem tak napružen naprosto zbytečným pádem, že motorku držím stále za dva a neubírám. Kameny jako kráva, lítám po celé šířce cesty. Čučím na ně jak krtek na tvrdou zem. O rovném směru jízdy nemůže být ani řeč. Spíše mi připadá, že poskakuji jednou šikmo vlevo a potom šikmo vpravo, jak si mě předávají jednotlivé šutry. Jo takhle by to asi šlo. hlavně neubírat. Napadá mě, že kdyby se motorka prostě rozpadla na kusy, asibych to snad i chápal. Rány to byly hrozné. Myslím, že to bylo po Sommeliere nejvíc, taková to byla nenápadná cesta. Najednou se skoro koryto potoka umoudřuje a stává se z něj opět cesta. Zastavuji a čekám, kluci jsou někde daleko za mnou. První se objevuje Venca a čekáme na Dušana s Petrem. netrvá to dlouho a opět pokračujeme. Následuje předlouhý sjezd a dáváme piknik, dokud jsme vysoko a není tu to otravné vedro.
Čtvrtek 8.7.2010, Col du Parpaillon - 2.643 m (Francie, GPS: N 44.489 E 6.645)
Na Parpaillon se těším především. Starý vojenský tunel, zatéká do něj a je vůbec takový zajímavý. Fotka Petrovy KTM mimo cestu je právě z výjezdu na něj. Před samotným výjezdem na Parpaillon musíme dát kratší přesun a před úpatím vlastní hory potkáváme jednoho z Rakušáků ze Sommelieru. Právě se vrací odtud a má pro nás nepotěšivou zprávu, že tunel se nedá (zase s tím začíná..) projet. Že prý je tam hora sněhu na konci tunelu a že je to finito.To nás celkem rozlaďuje. Co teď. Jediněto celé objet, ale to 80km zajížďka. A já se tak chtěl fotit u tunelu. Mezitím nás informuje o tom, že jeho parťák jede domů vlakem, poněvadž ho ve středu nějaký ital sestřelil z motorky. Ta je na odpis, ale kolega je údajně až na pár boulí v pořádku. Samé pozitivní zprávy... Padá rozhodnutí, že když už tu jsme, tak se tam prostě zajedeme podívat. K tunelu to máme asi 10-15km, z toho tak půlka je offroad. Po cestě dáváme krátkou zábavičku taháním Petrovo KTM ze svahu mimo cestu. Vypadá to na fotce nic moc náročného, ale ani ve čtyřech lidech tu naloženou potvoru nemůžeme dostat zpět na cestu. Nakonec potlačíme vpřed a dolů a korytem potůčku to nakonec nějak jde a Petr je zpět na cestě. Přijíždíme k tunelu a já vidím docela pěkný plac před tunelem plný sněhu, tak 30cm hlubokého. Nemohu odolat a nebrzdím a s radostní se rozplácnu ve sněhu. Kluci již fotí. Dáváme obhlídku tunelu "co nejde projet" a Dušan první mizí v útrobách starobylého tunelu. Nevrací se. Tak jedeme také. Protlačujeme i naše motorky sněhovým polem a jedeme. Tma a voda. Tak by se to dalo nazvat. A také klidně třímetrové ledové plotny, kde člověk jede opravdu jako připosraný, protože fláknout sebou i s motorkou nedá zřejmě moc práci. Na konci asi 800m dlouhého tunelu je opravdu nepovzbudivá hromada sněhu. Koukáme na ni. No nevím nevím. Jak tohle přejedeme?
Na fotce je vidět naše prohrabávání žlábku pro kameny nějakou duralovou značkou. Žlábek plníme kameny a tvoříme cestičku. Má to jeden háček. Při průjezdu, neboli spíše přetažení motorky jezdec po stranách v nejlepším úseku ani náhodou nedošlapává. musí se spolehnout na dva "držáky" a zadního "tlačáka". Takže ve dvou ani ve třech ani náhodou. Tedy pokud je sníh.
Nějak to neodsejpá. Najíždíme na Švýcarskou dálnici směr Bergamo v Itálii. Že nemáme dálniční známky nám postupně asi došlo všem, jen se nikdo nemá k tomu to řešit. Prcáme to.
